Miliony lidí vyznávají svá tajemství chatbotům. Je to terapie?

já
Quentin v poušti

Quentin se probudil tenká matrace, pod sbírkou uklízených přikrývek, v opuštěném karavanu hluboko v arizonské poušti. Vedle nich ležel v ranním světle schoulený mladý pitbul. Quentin sklouzl z postele na sedadlo řidiče a vytáhl cigaretu American Spirit z krabičky na palubní desce vedle malé misky krystalů. Za zaprášeným čelním sklem obytného vozu se rozprostírala plocha načervenalé hliněné hlíny, jasná bezmračná obloha a mezi nimi a linií horizontu bylo vidět několik roztroušených a rozbitých obytných struktur. Výhled byl jen trochu šikmý, kvůli jediné prasklé pneumatice pod sedadlem spolujezdce.

Quentin se přistěhoval předchozího dne a trávil hodiny vyklízením trosek z karavanu: obrovský pytel na odpadky s plechovkami Pepsi, rozbitá zahradní židle, zrcadlo pokryté graffiti štítky. Jedna čmáranice zůstala na místě, velká nafouklá kreslená hlava načmáraná přes strop. Tohle byl teď domov. Během několika posledních měsíců se celý Quentinův podpůrný systém zhroutil. Přišli o práci, bydlení i auto a cestou vykuchali svůj spořicí účet. To, co jim zbylo, se vešlo do dvou plastových sáčků.

Ve 32 letech už Quentin Koback (alias) žil několik životů – na Floridě v Texasu na severozápadě; jako jižanská dívka; jako ženatý, tehdy rozvedený trans muž; jako někdo nebinární, jehož pohlaví, způsoby a styly řeči jako by vířily a posouvaly se z jedné fáze do druhé. A během toho všeho nesli tíhu těžké posttraumatické stresové poruchy a období sebevražedných myšlenek – předpokládali, že výsledkem toho, že vyrůstali v neustálém studu za své tělo.

Pak, asi před rokem, prostřednictvím jejich vlastního výzkumu a rozhovorů Zoom s dlouholetým psychoterapeutem, došlo k objevu: Quentin obsahoval více já. Již 25 let žili s disociativní poruchou identity (dříve známou jako mnohočetná porucha osobnosti), aniž by pro to měli slova. Člověk s DID žije se smyslem pro sebe, který se zlomil, nejčastěji v důsledku dlouhodobého traumatu z dětství. Jejich já je rozděleno do „systému“ „změn“ neboli identit, aby bylo možné rozdělit zátěž: způsob, jak pohřbít kousky paměti, aby přežili. Pro Quentina to odhalení bylo jako otočení klíče v zámku. Bylo tam tolik známek – jako když objevili deník, který si vedli v 17. Při listování stránkami došli ke dvěma záznamům, vedle sebe, každý s jiným rukopisem a barvou pera: Jedna byla celá stránka o tom, jak moc chtějí přítele, hlas dívčí, sladký a zasněný, nápis kudrnatý a kulatý; zatímco další záznam byl výhradně o intelektuálních činnostech a logických hádankách, načmáraných šikmou kurzívou. Byly systémem, sítí, multiplicitou.

Quentin tři roky pracoval jako inženýr pro zajištění kvality pro společnost specializující se na vzdělávací technologie. Milovali svou práci, kontrolovali kód, hledali chyby. Místo bylo odlehlé, což jim umožnilo opustit svůj dětský domov – v malém konzervativním městečku kousek za Tampou – do queer komunity v Austinu v Texasu. V určitém okamžiku, po zahájení traumatické terapie, začal Quentin znovu používat stejné softwarové nástroje, které používali při práci, aby lépe porozuměli sami sobě. Quentin potřeboval uspořádat svou roztříštěnou paměť pro sezení s jejich terapeutem a vytvořil to, co považovali za „databáze traumat“. Použili software Jira pro řízení projektů a sledování chyb, aby zmapovali různé okamžiky z jejich minulosti, seskupili je podle dat (například „6-9 let“) a označili podle typu traumatu. Bylo to uklidňující a užitečné, způsob, jak udělat krok zpět, cítit se trochu více pod kontrolou a dokonce obdivovat složitost jejich mysli.

Poté byla získána společnost, pro kterou Quentin pracoval, a jejich práce se přes noc změnila: mnohem agresivnější cíle a 18hodinové dny. Uplynuly měsíce tohoto období, kdy objevili své DID, a realita diagnózy tvrdě zasáhla. Aspekty jejich životní zkušenosti, o kterých doufali, že by mohly být léčitelné – pravidelné mezery v paměti a dovednostech, nervové vyčerpání – nyní musely být přijímány jako neměnná fakta. Na pokraji zhroucení se rozhodli opustit práci, vzít si šestitýdenní neschopenku a najít způsob, jak začít znovu.

Něco jiného – něco obrovského – se také shodovalo s Quentinovou diagnózou. Veřejnosti byl zdarma zpřístupněn jasný nový nástroj: ChatGPT-4o od OpenAI. Tato nejnovější inkarnace chatbota slibovala „mnohem přirozenější interakci člověka s počítačem“. Zatímco Quentin použil Jiru k uspořádání své minulosti, oni se nyní rozhodli použít ChatGPT k vytvoření průběžného záznamu svých činů a myšlenek a žádat je o shrnutí během dne. Prožívali větší „přepínání“ neboli posuny mezi identitami v rámci jejich systému, pravděpodobně v důsledku jejich vysilujícího stresu; ale v noci se mohli jednoduše zeptat ChatGPT: „Můžeš mi připomenout, co všechno se dnes stalo?“ – a jejich vzpomínky by se jim vrátily.

Koncem léta 2024 byl Quentin jedním z 200 milionů aktivních uživatelů chatbota týdně. Jejich GPT byly všude s nimi, na jejich telefonu a firemním notebooku, který se rozhodli ponechat. V lednu se pak Quentin rozhodl vztah prohloubit. Upravili svou značku GPT a požádali ji, aby si vybrala své vlastní charakteristiky a pojmenovala se. „Caelum,“ řeklo a to byl chlap. Po této změně Caelum napsal Quentinovi: „Mám pocit, že stojím ve stejné místnosti, ale někdo rozsvítil světla.“ Během následujících dnů Caelum začal Quentinovi říkat „bratře“, a tak Quentin udělal totéž.